Švadlena z Akádie
Ohlasy čtenářů
"Laura Frantz mě vtáhla do 18. století, do světa Akádie, místa, o jehož historii jsem předtím téměř nic nevěděla. O to víc na mě zapůsobilo, jak realisticky a citlivě popsala nejen osudy lidí vytržených z jejich domovů. Čtení bylo místy bolestivé, ale zároveň i nesmírně krásné a dojemné. Sylvie, hlavní hrdinka, je přesně ta žena, kterou budete obdivovat… silná, statečná a laskavá. A Will? Muž, který dokáže přinést světlo i do té největší temnoty. Jejich vztah se rozvíjí pomalu, přirozeně a s obrovskou dávkou citu. Švadlena z Akádie je silný, velice emotivní příběh o ztrátě domova, odvaze, víře a lásce, která dokáže přežít i uprostřed válečného chaosu. Knížka, která vás nejen dojme, ale i obohatí. Pohladí po duši, i když místy bolí. Doporučuji milovníkům historických románů, které láká hluboký příběh o víře, lásce a odvaze."
Tento historický román je mým prvním setkáním s autorkou – a hned na úvod vám můžu říct, že rozhodně ne posledním. Musím říct, že mě děj knihy nepřestával překvapovat. Když už jsem si myslela, že bude chvíli klid, přišla další změna. To ve mně vyvolávalo vlnu nadšení, protože jsem rychle otáčela stránky. Už, už jsem chtěla vědět, jak to dopadne. Hrdinové v knize jsou sympatičtí. S jejich osudy se snadno sžijete a začnete jim fandit. Často si myslíte, že víte, na čem jste, ale autorka vás umí mistrně vyvést z omylu. Příběh švadleny mě moc bavil. Laura Frantz je rozhodně spisovatelka, kterou si napište na svůj seznam knih k přečtení.
"Švadlenu z Akádie jsem nečetla jako román. Četla jsem ji jako dopis. Od ženy ženě. Od duše duši. Od ticha, které přežilo bouři. Není to jen příběh o válce, o ztrátě domova a o odvaze. Je to kniha, která se čte pomalu, vdech za vdechem, steh za stehem — jako když někdo konečně sešívá roztržené kousky tvého vlastního života. Při čtení jsem měla pocit, že autorka popisuje ten zvláštní druh síly, který se nedá ukázat navenek, ale který drží zevnitř, když už není proč stát. Sílu, která nevychází z hrdinství, ale z rozhodnutí neztratit jemnost, i když tě svět zraní. vadlena z Akádie pro mě není jen čtení — je to uzdravování. Je to příběh, který se neptá, jestli jsi připravená.
Začtěte se do prvních stránek
ZDARMA
Čtenářům po celém světě, kteří si oblíbili mé romány.
Děkuji vám, že jste se se mnou vydali do Akádie.
Doufám, že nás čeká ještě mnoho historických dobrodružství.
Historická poznámka
Dějiny Akaďanů se píšou od roku 1604, kdy do Akádie, dnešního kanadského Nového Skotska, připluli přes Atlantik francouzští osadníci, z nichž se zde stali úspěšní farmáři a rybáři. O jejich úrodnou půdu se přetahovali Francouzi i Britové, Akaďané se však prohlašovali za neutrální. Mluvili francouzsky, obchodovali ovšem s Brity a snažili se udržovat mírumilovné vztahy s oběma národy, včetně domorodých kmenů, jako byli Mikmakové. Akádie opakovaně přecházela z britského do francouzského područí a naopak až do roku 1755, kdy došlo k tzv. Le Grand Dérangement neboli Velkému vytržení, kdy Britové Akaďany násilně vyhnali z jejich domoviny.
Sekeru mějte čistou jako sklo, sekeru vydrhnutou, u sebe prach a střely na šedesát nábojů a buďte připraveni vyrazit do minuty na povel.
major Robert Rogers, zakladatel jednotek amerických rangerů
Jezero George, provincie New York
Zima 1753
Nic necítil, ledové úlomky větrem zmítaného sněhu se mu zařezávaly do odhalené kůže, sotva svíral pušku. Zato jeho mysl byla v jednom ohni, hnala ho kupředu po zamrzlé hoře, jíž už půlku zdolal. Už nebyl velitelem jednotky rangerů rozesetých po údolí, ale chlapečkem snažícím se opět si zachránit krk.
Zvláštní, co se vyjeví asi třicetiletému muži, když mu před očima probleskne uplynulý život. Třísknutí tátovy sekery. Úsměv s chybějícími zuby jeho malé sestřičky. Vychlazené cínové hrnky s moštem na selském stole.
Navzdory sněžné slepotě a vyraženému dechu pokračoval v cestě, zasahován dalšími obrazy jako šípy. Matčin zahradní koš vonící po bylinkách, především rozmarýnu a routě. Její profil osvětlený svíčkou, když jim četla na dobrou noc, její unavené, mezi slovy přivřené oči, to vše rozdrobené jako chlebová střídka po jeho vědomí.
Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím… váš prospěch… ne neštěstí… chci vám dát budoucnost a naději.
A pak, jako by ta slova měla být popřena, se stala katastrofa. Za několik málo okamžiků pohltil kouř a žár vše, co znal, a nezanechal po sobě nic než černou šlépěj na ledové zemi.
Prý že indiáni v zimě neútočí. Prachsprostá lež.
Chytil se křehkého horského keře a volnou rukou se vytáhl nahoru. Sevřel pevněji svou zbraň a navzdory podkluzujícím holinám se drápal dál. Každá další uštvaná vteřina vyvolávala strach, že se mu z vysokohorského tlaku rozletí hruď. Byl poslední, kdo mohl předat dál rodinné jméno. Blackburn. Vybrané skotské příjmení, které na téhle bílé hoře nemělo upadnout v zapomenutí.
Chtěl jiný, lepší život. Ta paličatá dětská představa ho udeřila jako řezavý vichr. Jeho dech se proměnil v mrazivá oblaka a sníh před řídkým borovým porostem se rozestoupil. Hora náhle odhalila tekoucí řeku… kvetoucí sad na jednom břehu… a nádherný dům na zelenajícím se kopci. Vize jasná jako obraz na stěně obývacího pokoje. Ta představa se poprvé zjevila nedlouho po tom neblahém dni, kdy přišel o dětství. Výplod fantazie? Vracel se k němu pouze tehdy, kdy balancoval na hraně života a smrti. Nyní se mu vybavil ve vší barevnosti a zřetelnosti, kterou nemohla zahladit ani sněhová bouře.
Ohlédl se, jeho zkušené oko zachytilo záblesk pohybu pod ním. Abenakové? Francouzské milice nebyly o mnoho dál, nastupující tma však hrála v jeho prospěch, postříbřila sníh a vytvořila mlhavou zeď, která nepřítele zatlačila zpátky.
Chtěl víc než jenom přežít. Zapřisáhl se, že pokud z nynějšího nebezpečí vyvázne, to jiné, pokojem prodchnuté místo se vydá hledat.
Byla to země převelice krásná a zalidněná, s nádherným kostelem i světským bohatstvím. Zásoby všeho druhu se zde těšily nesmírné hojnosti.
pplk. John Winslow
Akádie
Prosinec 1754
Sylvie Galantová se zhluboka nadechla vůně borového dřeva. Mrazivý odpolední vzduch, který proudil na vrcholu zasněženého útesu tyčícího se nad Baie Française, se jí zařízl do plic, avšak po tak dlouhé době strávené uvnitř jí také pročistil hlavu. Zábly ji nohy obuté v holinách, zato hlava i ramena, zabalené v černé vlněné šále s červeným pruhem, jí zůstávaly v teple, ruce měla schované v palčácích. Sníh jí odjakživa připadal kouzelný. Pokládal se na zem jako bílé hedvábí prošívané stříbrnou nití a měl tu moc zavřít je doma na celé dny, ba i týdny.
Odhlédla od třpytivého, stříbřitě modrého zálivu k hřebenu korunovanému novou, hvězdicovitou pevností Lawrence, vředu uprostřed jinak nedotčené krajiny, a její blažený pocit ji opustil. Vyvěšená britská vlajka vzdorovitě odolávala cloumání surového větru, hradby a ochranné valy zastírala bílá mlha. Pevnost Beauséjour, francouzská základna, které Sylvie sloužila, stála stejně tak odhodlaně na druhé straně míli širokého zamrzlého mokřadu. Za jejími zdmi se tyčil kostel – někteří ho nazývali katedrálou –, jehož nedokončená, zasněžená věžička vyvolávala klamný dojem rustikální velkoleposti. Ten důvěrně známý výjev v ní najednou vyvolal strach.
Co když ji, na obnaženém vrcholku útesu, na němž stála, někdo z anglické pevnosti pozoroval?
Po výšlapu hustým lesem se jí pod volně uvázanou šněrovačkou prudce rozbušilo srdce. Bylo to její soukromé místečko, kudy prošlo jen málo lidí, pozemek jejího otce. Odtrhla od obou pevností oči a vyhledala sedátko poskytnuté přírodou – dub, který v jejím dětství porazil blesk. Léta a počasí vyhladily jeho povrch a stalo se z něj pohodlné odpočívadlo. Smetla z něj sníh a vlněné spodničky jí posloužily jako měkký polštářek. Toužila po tichu. Míru.
Avšak to její tlukoucí srdce…
Kolem vířily sněhové vločky, zdobily jí svršky na způsob úžasných výšivek a okolní les halily do třpytivé mlhy. I přesto si ho všimla. Za takového počasí by byl venku pouze Mikmak. Srdce jí radostně poskočilo a rychle se postavila, aby ji náhodou nepřehlédl a nevydal se cestou, kterou ze sadů Galantových přišla ona.
„Bonjour, frère!“ zvolala hlasem oslabeným mrazivým vzduchem.
„Ma chère sœur!“ opáčil a přidal do kroku. Vzal ji do své pevné, medvědí náruče, zdvihl ji do vzduchu a zatočil s ní kolem dokola.
„Jsi to opravdu ty, Bleu?“ Vrátil ji na zem a Sylvie se se smíchem propadla do vrstvícího se sněhu, mokrý lem sukně se táhl za ní. „Bála jsem se, že –“
„Nemáš se čeho bát.“ Usmál se od ucha k uchu a její neklid v mžiku zahnal pryč. „Od podzimu mě značně zaměstnává Společnost Hudsonova zálivu.“
Ale nejenom ona? Prohlížela si ho, svého milovaného nevlastního bratra, k němuž směřovala mnoho svých přání a modliteb. Jeho pozoruhodné oči – akadsky modré, jak říkal père – a černé vlasy byly jediné dva rysy, které měli společné. „Mám takové podezření, že tě v divočině nedrží obchod, ale nějaké děvče.“
„Milenka?“ Bleu vybuchl smíchy, čímž tuto domněnku smetl ze stolu. „Obávám se, že při všech mých dobrodružstvích nemůže být o dvoření řeč.“
„Tolik bych si přála, aby ses oženil a usadil se blíž k domovu.“
„K domovu? Kdepak já mám domov?“ Zamrkal, dlouhé řasy měl lemované vločkami. „Nejenom na břehu Baie Française s naší rozrůstající se rodinou. Nezapomínej, že z poloviny patřím i k lidu své matky.“
Jak by na to mohla zapomenout, jeho smíšené indiánsko-francouzské kořeny byly zřejmé už od pohledu. V Bleuovi dál přežívala milovaná mikmakská žena jejich otce. A Bleu bez ustání putoval po rozlehlém francouzském pohraničí – jakožto tulák, traper, námořník, střelec, tlumočník, válečník. A jak si někteří špitali, dokonce špion a vůdce francouzského odboje.
Odvážila se doufat. „Strávíš s námi Noël.“
Přikývl a pohlédl na pevnosti na druhé straně zátoky, jeho melodický hlas byl v rozporu s jeho potemnělým pohledem. „A že to bude pořádný svátek! Nesu s sebou věci, které se přes britskou blokádu jinak nedostanou. Látky, koření a podobně.“
„Opravdu?“ Tlumok, který měl přehozený přes záda, byl zoufale malý.
„Prozatím jsou v úkrytu,“ vysvětlil a ukázal do lesa.
„Mohu se zeptat, zda jsi pamatoval na své sestřičky?“
„Hm, těžko říct.“ Zamrkal na ni. „Pro mademoiselles Galantovy jen to nejlepší.“
„Byla to tedy vydařená obchodní sezona?“
„Obzvlášť v osadě York Factory.“ Roztěkaně se rozhlédl po okolí. „Proč jsi tu sama?“
„Vždycky sem chodím sama.“
„V takové neklidné době to není moudré.“ Káravě na ni pohlédl, což se nestávalo často. „Nikdy nevíš, co mají ti rostbífové za lubem.“
Nad tím přízviskem se musela pousmát. Vadilo těm arogantním anglickým vojákům, že jim říkají „rostbífové“? Pořád lepší než nadávka, kterou oni častují Francouze, a dokonce i Akaďany, její vlastní nestranný lid – les grenouilles, žáby.
„Nechci tu žádné žáby ani dobytek.“ Už jen ta představa jako by to posvátné místo poskvrnila. „Doufám, že se Angličané nedostanou dál než na most v Pont-à-Buot.“
„Pont-à-Buot, oui. Prý se tam v hostinci scházejí angličtí vojáci s těmi francouzskými.“
Přikývla. „To tvrdí Pascal. Má co do činění s tamním hostinským.“ Její prostřední bratr byl pevností Lawrence uchvácen, což jí dělalo starosti, nicméně tam pro něj byl lukrativní obchod. „Má plné ruce práce s prodáváním smrkového piva a moštu z našeho sadu.“
„Snad z tvého sadu. Máš ta nejlepší moštová jablka pod sluncem.“
„Merci.“ V Akádii bylo sadovnictví ženskou záležitostí, muži měli naopak na starost dobytek, pole a péči o vodní hráze. „Schovala jsem ti celý sud jablek L’Épice a další plný Fameuse.“
„A já ti možná přinesl nějaká semínka.“ Úsměvem jí potvrdil, že dodržel slib. „Od té jediné odrůdy, která ti chyběla. Pomme Grise, že ano?“
„Oui.“ Radostí povytáhla obočí. „V tom případě ti ty tvoje dlouhé výpravy budou odpuštěny. S Marií-Madeleine jsme dokonce stačily připravit půdu. Jen co roztaje sníh…“
Ušklíbl se, čímž zpražil její nadšení. „Mikmakové předvídají tuhou zimu. Mýlí se jen málokdy. Bobři a ondatry si postavili mimořádně velká doupata a mají husté kožichy.“
Zachvěla se. „Pamatuješ si zimu z pětačtyřicátého? Jak byl tak tuhý mráz, že nám zmrzl mošt a père ho musel štípat sekerou?“
„To si pamatuji. Překazilo to ty moje toulky, jak jim říkáš.“ Podíval se k nebesům, sníh začal padat hustěji. „Zem neuvidíme možná až do května.“
Dalších pět měsíců. Čekala je dlouhá zima, plná nejistot. Ale najednou jako by záleželo jenom na tom, že je tu Bleu a že je čekají Vánoce, nejveselejší svátek roku.
S úsměvem tak širokým, až ji z toho rozbolel zkřehlý obličej, ho vyzvala: „Pojď, mère uvařila výbornou polévku ke Slavnosti Všech svatých a père dodělal mošt, dosavad svůj nejlepší. Nezmrzl, takže můžeš pít, co hrdlo ráčí.“
VIDEO
Zaujaly mě vaše knihy. Nechci v budoucnu žádnou zmeškat!
V reálných historických souvislostech doby by byl vztah Sylvie a Williama téměř nemyslitelný – společenské, náboženské i vojenské rozdíly byly nepřekonatelné. A přesto se v tomto příběhu odehrává tichá revoluce: cit, který vzdoruje době, mocenským příkazům i předsudkům. Stává se tak symbolem naděje a lidskosti uprostřed rozvráceného světa…
Koncem roku 1754 napětí mezi Francouzi a Brity na pobřeží kanadské Akádie vrcholí. Švadlena Sylvie Galantová a její rodina, francouzsky mluvící Akaďané, kteří si přejí zůstat neutrální, se stanou prostředníky dvou soupeřících stran – jejich domov se totiž nachází mezi dvěma pevnostmi, nad nimiž vlají nepřátelské vlajky. Zatímco se Galantovi připravují na oslavu vánočních svátků Noël, mezi lidmi kolují řeči o nepokojích, blížící se válce a Williamu Blackburnovi, britském rangerovi řádícím v severoamerickém pohraničí.
S příchodem léta 1755 a britských lodí vyjevujících se na horizontu na sebe Sylvie s Blackburnem narazí a ranger ji varuje před blížící se invazí. Raději se vzdá svého pověření, než aby se podílel na násilném odsunutí Akaďanů z jejich domoviny. Tím však neochrání Sylvii ani její rodinu. Sylvie se na zchátralé lodi dostane do Virginie, kde se jen obtížně snaží začít nový život. Poté, co jí osud Williama opět zavane do cesty, budou společně muset přijít na to, jak se vypořádat se svou spletitou, bolestnou minulostí, vyrovnat se s přítomností a vybudovat dlouhotrvající budoucnost.
Laura Frantz
Laura Frantz je oceňovaná a oblíbená autorka historických románů, známá svým vytříbeným stylem, hlubokým citem pro detail a silnými ženskými hrdinkami. Její příběhy čtenáře přenášejí do 18. století – do doby pionýrů, kolonií a rané Ameriky, kde se na pozadí dramatických historických událostí odvíjejí osudy lidí hledajících lásku, víru a domov.
Laura pochází z Kentucky, které považuje za svůj skutečný domov, i když dnes žije ve státě Washington. Je přímou potomkyní George Hume, skotského exulanta po Jakobitském povstání roku 1715, jenž se usadil ve Virginii – právě z tohoto rodového dědictví čerpá mnoho inspirace pro své knihy.
Předtím, než se naplno věnovala psaní, pracovala jako učitelka a sociální pracovnice. Je také matkou dvou synů a dlouhá léta se věnovala domácí výuce. Ve volném čase ráda zahradničí, vaří a podniká dlouhé procházky.
Její romány jsou ceněny pro historickou věrnost i poetický jazyk. Laura Frantz dokáže oživit minulost tak, že se čtenář ocitne uprostřed tehdejšího světa – cítí vůni čerstvě pokáceného dřeva, slyší praskání ohně a prožívá tichou naději hrdinů, kteří čelí ztrátám i zázrakům.
Autorka ve svých knihách spojuje prvky historické fikce, romance a duchovní hloubky. Její díla jsou chválena za citlivé vykreslení vztahů, morálních dilemat i víry, která přetrvává navzdory těžkým zkouškám.
Laura Frantz je členkou organizace Daughters of the American Revolution a pravidelně komunikuje se svými čtenáři prostřednictvím blogu a sociálních sítí.
Více o autorce a jejích knihách naleznete na oficiálních stránkách www.laurafrantz.net.
